Šárka, která uměla malovat

Byla jednou jedna Šárka, která uměla malovat…

Maluji, protože mě to baví. Sice to možná neumím… , ale tvořím, protože mi to dělá radost. Jsem takto šťastná a učím lidi, aby byli také šťastní. Jsem arteterapeutka, miluji svoji práci.

Na kurzech pracuji s dospělými i s dětmi. Díky arteterapii pomáhám lidem hledat odpovědi na jejich otázky. Ty totiž máme vždy ukryté někde uvnitř sebe. Tvoříme s klienty obrazy jejich duše, vytváříme vědomě obrazy jejich nevědomí.

Už jen to slovo TVOŘIT často vyvolává v lidech (zvláště v nás dospělých) nějaký zvláštní strach. Strach, který nás provází v našich životech jako takový našeptávač: „Na co mám?“ „Co zvládnu nebo spíš nezvládnu?“ „Jsem dost dobrá?“ a mnoho dalších otázek.

Na otázku, jak to vlastně na kurzech probíhá, odpovídám, že budeme různě zpracovávat zadané téma, kreslit, malovat. V očích vidím často zděšení: „Malovat? To jsem dělala naposledy někdy na základce.“ „To bude hrůza, to něco uvidíte!“

Proč?

Na kurzech ARTE hrátky aneb „jak poznat samu sebe“ přece neříkám, že budeme naše výtvory dávat na výstavu do galerie. Jen si budeme hrát, nic víc. Budeme chvíli jen sami se sebou, možná si k tomu přizveme štětec, možná pastelku a možná si zkusíme nějakou jinou techniku. Budeme tam jen tak, dopřejeme si trochu času být každý jen SÁM SE SEBOU.

„Já to ale neumím.“ „Nikdy jsem nic neuměla namalovat, to se budete smát.“
„To bude trapné.“

Trapné? Hloupé?

Tvoříte si svůj svět, žijete svůj život a je to trapné? Ne, není, to je něco jiného.

Stejně tak, jak přistupujeme ke tvoření, přistupujeme sami k sobě. Hledíme na to, aby to nebylo trapné, aby nás někdo neodsoudil. Bylo to správné, ale kdo nám určil, jak je to správně, podle čeho máme srovnávat? Jediná správná měřítka toho, co je správně, podle kterých se můžeme řídit, jsou někde v nás. Ukrytá kdesi uvnitř naší duše. Jen my sami to víme.

Je jedno, zda umíme nebo neumíme malovat,
musíme si to jen dovolit.

Dnes vás seznámím s příběhem jedné ženy – Šárky – která sice malovat uměla, ale přesto byla nešťastná. Nedokázala si totiž dovolit ŽÍT.

Přišla na kurz, pracovali jsme na zadané téma. Dnes už není důležité, jaké téma to bylo. Důležitý je výsledek, který se dostavil. Šárka malovala. Myslím, že si samotné malování i užívala. Najednou měla v ruce zase barvy a možná cítila jejich vůni. Říkala, že je spokojená, šťastná. Že takhle hezky jí už dlouho nebylo. Přesto plakala.

Pro nás je však důležité, co se děje v nás – proces,
který nám malování pomáhá otevírat.

Co se dělo při malování? Šárka celou dobu plakala. Po celou dobu si uvědomovala, jak odkládá to, co ji baví. A jenom proto, že má pocit, že teď není vhodná doba, že musí to a to a ještě tamto. Nakonec nám řekla, že malování má vlastně moc ráda. Kdysi si ráda doma malovala, ale teď…

Uběhlo několik měsíců a mně přišel e-mail s obrázky, dovolím si napsat spíše s obrazy. Píše mi Šárka, že moc děkuje, že už může být zase sama sebou, malovat. Žít, dělat si radost. Že si uvědomila, že si to může přece dovolit.

Děkuji, Šárko. Věřím, že tvůj příběh dodá sílu a odvahu i ostatním.

Je to jen na nás.

A jak to máte s malováním, kreslením a tvořením vy? Jak to máte se svým životem?
Tvoříte si svůj svět nebo si ho necháváte tvořit ostatními ze svého okolí?