Přišel za mnou jednou malý chlapec se svojí maminkou. Říkejme mu třeba Honzík, ve věku 10let. Byl to malý fotbalista, který hrál na malé vísce fotbal, měl ho moc rád a chtěl být úspěšný. Hrál velmi dobře a tak dostal nabídku do plzeňské Viktorky. To bylo báječné, já budu „viktorián“, ta čest, ale také zodpovědnost. To abych byl stejně dobrý jako ve svém domovském klubu apod.
Začal hrát zápasy za vysněný tým, ale strach, aby něco nezkazil, byl silnější než radost z úspěchu – splnění jednoho z jeho klučičích snů. V okamžiku, kdy máme ve svém životě pocity, které jsou velmi často spojené s začátkem pochybností o sobě sama: „Jsem opravdu tak dobrý, abych mohl hrát?“ Pak se začne ozývat i naše fyzické tělo. To se stalo i Honzíkovi. Před každým zápasem ho bolelo bříško, někdy i zvracel. Představa odjezdu na fotbalový turnaj byla pro něj velmi stresující.
Pracovali jsme spolu, povídali si o všem, co ho trápí a hledali příčinu. „Kde mohla vzniknout stejná situace, stejný pocit?“ Dostali jsme se společně do věku cca 3 let, kdy chodil do školky, kterou měl moc rád. Jenže změnili paní kuchařku, která nutila děti dojídat jídlo. On se tak bál, že se bude zlobit, že není ten hodný a šikovný chlapec. Jídlo vždy dojedl a někdy se mu stalo, že se pozvracel.
Společně jsme si povídali o tom, jak si tenkrát přál situaci vyřešit. Co by pro něj bylo příjemné, jak by se mohl cítit dobře. Když odcházel domů, podali jsme si ruku a slíbili jsme si, že bude dělat jedno cvičení pro děti pomáhající zvládat stresové situace.
Po velmi krátké době odjel s týmem na soustředění, kde hráli spoustu zápasů. Honzík pak napsal mamince sms, která zněla: „Maminko, zavolej té paní, že jí moc děkuju, že mi moc pomohla.“ Když mi tohle volala jeho maminka, měla jsem slzy v očích a znovu jsem si potvrdila, jak to všechno úžasně funguje. Každý den děkuji za to, že mohu být přítomna těmto zázrakům.