Paní Kapičková

Pracuji s dospělými i dětmi. Se svými klienty se setkávám jak v kurzech, tak individuálně. Svoji práci miluji a často říkám, že jsem přítomna zázrakům, které se dějí.

Když se zamyslím, musím přiznat, že práce s dětmi je pro mě velmi vzácná a moc si jí vážím. Nevím přesně, čím mě přitahuje a naplňuje, ale neskutečně mě baví :-).

Cítím, že pokud chceme, dovolíme si to, nebo možná neumím najít ten správný výraz – prostě pokud jsme pozorní, tak nás děti pustí do svého úžasného světa, kde se děje spousta věcí, které často my dospěláci nevnímáme. Je to moc velká škoda, protože my jsme také byli dětmi a tento svět přece známe, možná jsme na něj ale už zapomněli.

Většinou za mnou chodí rodiče s dětmi. Když přijde dítě s maminkou nebo oběma rodiči, tak má nějaký problém. Většinou ho mají rodiče, ale oni to zatím ještě neví :-).

Mám ráda příběhy a dnes vám budu jeden vyprávět.

Přišel malý klučík, měl čtyři roky, jmenoval se Kubík. Přišel s maminkou a se svojí sestřičkou. Byl velmi odtažitý, nechtěl moc komunikovat, jeho pohled byl takový zamračený, naštvaný na celý svět. Ubližoval dětem kolem sebe, svojí sestřičce, rozbíjel hračky, nechtěl si s nikým hrát ani povídat.

Maminka jistě byla připravena být tou nejlepší mámou, měla touhu mít báječné děti, vychovat úžasné bytosti, kterým dokáže dávat maximum lásky, co jen sama dovede, ale… Ono to nějak nešlo. Místo toho musela Kubíka hlídat, aby neubližoval druhým, aby je nezraňoval, aby… Stále ho kontrolovala a to ji stálo spoustu sil.

To jsou okamžiky, kdy se najednou naše ideály a předsevzetí začnou pomalu rozplývat a je to cesta k tomu, abychom zajeli do kolejí a převzali systémy přesvědčení, které jsme ještě předtím, než jsme měli vlastní děti, odmítali. Říkali jsme: „Já taková/ý nikdy nebudu.“

Vždycky se snažím zachytit od dětí zprávu, kterou mi dávají. Když je pozorně posloucháme, pozorujeme a jsme s nimi, často se nám to podaří. Kubík se zlobil na svět, na nespravedlivé zacházení. Děly se mu nepříjemné věci, které musel řešit, nikdo ho neposlouchal, dokonce ani maminka si toho nevšimla.

Domluvili jsme se, že zkusíme spolu najít, proč se tak děje, a namíchali Bachovy esence. Poté jsem ještě navrhla mamince, aby přemýšlela nad tím, jak ona sama vnímá situace, které se doma dějí. Jak ona sama zvládá vypjaté okamžiky, které jsou často na pořadu dne.

Není vždy všechno vyřešené jak mávnutím proutku, někdy potřebujeme více času. Často musí rodiče přijmout a pochopit, co a proč nám naše děti chtějí sdělit. Často musí právě rodiče udělat změnu ve svém chování a přístupu k dětem. A to byl i případ Kubíka.

Stal se zázrak? Ne, nestal, museli jsme mu jít naproti. Bachovy esence sice  báječně zafungovaly, ale…  Situace se stejně vrátila zpět do starých kolejí.

Díky esencím se sice uvolnily Kubíkovy emoce, dokázal je lépe zpracovat, ale nic zásadního se v rodině nezměnilo. Všichni byli spokojeni, že je Kubík klidnější, nikdo se však nezamýšlel nad tím, že by se mělo začít pracovat s celou rodinou. Vždy je důležité, aby maminka, tatínek i děti byli jeden celek, který se skládá z několika částí, všechny je nutné vnímat a respektovat.

Domluvily jsme se s maminkou na osobní schůzce, kdy se podíváme také na její vnímání dané situace. Potom to teprve začalo…

Dnes je v rodině klid, Kubík mi říká paní Kapičková, protože mu míchám ty „zázračné kapičky“ a já se vždycky moc těším, až s maminkou přijdou.

Když vyprávím nějaký příběh, sama sebe přistihnu, jak jsem dojatá. Když mě malý Kubík osloví paní Kapičková, mám úsměv na rtech a cítím v sobě obrovskou pokoru vůči životu. Životu, který nám dává vždy možnost změnit vše, co nechceme. Vždy máme na výběr, kterou cestu zvolíme. Úspěch často není hned za prvním rohem, ale vždy stojí za to jít dál. Věřím, že ho najdeme.

Díky dětem a rodičům, se kterými jsem v kontaktu, a se kterými hledáme, jak na to, jsem napsala e-book 8+1 tip… a „Život je radost“, kde najdete tipy, jak do vašeho života vnést radost a pohodu, jak najít cestu k lepší komunikaci. Jak být spokojení a šťastní rodiče a jak mít doma spokojené a šťastné dítě.

Mám svolení od výše zmíněné maminky vám zde ocitovat část reference, kterou mi napsala. Celou referenci si můžete přečíst ZDE.

Zase další agresivní záchvat mého čtyřletého syna. Už jsem z toho úplně vyřízená. Jednou je to strkání do dětí na hřišti, jindy zas facka své mladší sestřičce, pak zas zuřivost, když nejde něco postavit z lega.

Už od jeho dvou let se děsím navštívits ním cvičení s dětmi, protože vím, že strčí do chlapečka, div ho nezmrzačí. Vymlouvám se, když mi kamarádky se stejně starými dětmi nabídnou, ať s nimi jdu do kavárny s dětským koutkem. Děsím se, kdybysme měli jít kolem dětského hřiště, protože se určitě s někým nepohodne a dá poslední ránu. Nemůžu ho nechat ani na vteřinu bez dohledu, když je jeho mladší sestřička poblíž, protože rána rukou, legem nebo knížkou je jistá.

Dostala se mi do ruky knížka o Bachových esencích. Byly tam popsané esence proti agresivitě. Už jsem je chtěla koupit, ale řekla jsem si, že to raději s někým zkonzultuji. Na internetu jsem našla kontakt na Zdeňku Šulcovou a od té doby se začal psát jiný příběh mého života.

Kubík je teď mnohem pohodovější a já vím, že mi Zdeňka Šulcová pomohla vystoupit ze začarovaného kruhu, kdy já na syna přenášela moji nepohodu a on se pak choval, jak jsem popisovala. Otevřela mi oči a z nás se teď díky ní začínají stávat úžasní parťáci. Díky Zdeňko!