Pravda nebo lež ?!

Pravda: slovo, které – věřím, že nejen pro mě – mnoho znamená. Já osobně raději uslyším pravdu, ať už je jakákoliv. Zvládnu se k tomu postavit čelem. Vadí mi, když mi někdo lže. Dokonce bych řekla, že to nesnáším. Máte to také tak?

Pravda a lež. Tahle dvě slova mi leží od minulého týdne v hlavě. Přemýšlím nad nimi a přiznám se, že už jsem vedla i několik zajímavých rozhovorů na toto téma – jak s dospělými, tak i s dětmi.

Nedá mi to a stále musím myslet na to, co je víc. Kdo má vlastně pravdu a jak se to pozná?

Jak se pozná pravda?

Jsem autorkou projektu SNADNÉ UČENÍ a minulý týden jsem měla kurz s dětmi. Někdy se nám na kurzu stane, že se objeví otázka, kterou společně s dětmi rozebíráme. Povídáme si o ní a snažíme se na ni koukat ze všech možných stran. Nechávám děti přemýšlet o tom, jak to vidí ony… Někdy se jejich názory opravdu velmi liší.

Pravda nebo lež. Jak jsme se k tomuto tématu vlastně dostali?

Ke kurzům SNADNÉ UČENÍ patří sada velice jednoduchých cviků. Cviky dětem pomáhají lépe se soustředit, propojit pravou a levou mozkovou hemisféru. Děti dostávají tyto cviky na kartách, aby je mohly cvičit a trénovat i doma. Já se pak na každém kurzu ptám, zda doma cvičí. Ano, občas se dozvídám i velmi pikantní odpovědi…

Například:

„Víš, já nemůžu cvičit, protože máme nemocnou babičku, psa…“
„Víš, my vůbec doma nemáme čas…“ A tak podobně.

Jen pro představu, když doma děti cvičí, tak to trvá maximálně deset minut. Pokaždé jim říkám, že pokud necvičily, je pro mě přijatelnější pravda než výmysly, protože já to stejně poznám.

A v tu chvíli to přišlo: jeden klučík mi řekl, že pravda je strašně krutá. Že může někomu i ublížit, proto je lepší občas lhát. „Proč si to myslíš?“ ptám se. „Dnes jsem spolužákovi podtrhl nohy a paní učitelka to neviděla, ale řekla mi, že pokud se přiznám, dostanu jenom poznámku. A protože je to už několikátá poznámka, tak budu mít třídní důtku. Mám se přiznat?“ (MOJE OTÁZKA – CO BY MU UDĚLALA, KDYBY SE NEPŘIZNAL?)

Přiznám se, že jako dospělák opravdu nevím, co na to říct.

Jistě, měl by říct pravdu, je to tak přece správné. Honzík však povídá dál, proč to vlastně udělal. Prý proto, že mu spolužák už několik dní ubližuje, že se mu posmívá, ponižuje ho a on se vlastně jenom brání. Kdo má tedy být potrestaný?

Proč se Honzíka nikdo nezeptal, proč to spolužákovi udělal? Jistě, to není otázka o pravdě (jak je myšleno???), ale možná by pomohlo pravdu říct.

Přemýšlím o tom, jak děti v kurzu na téma pravda a lež reagovaly, jak byly otevřené. Jak chtěly vědět víc. Co je vlastně správně. A co si myslím já? … Já nevím. Najednou mi docházejí argumenty. Proč je vlastně pravda to nejlepší za čím si stát?

Od té doby jsem na toto téma mluvila s několika lidmi. Je to téma velmi zajímavé, protože když spolu diskutují a získají víc informací, najednou mění svoje názory na danou věc. A pravda už není tak jasná jako byla na začátku.

Jak to tedy vlastně je?

V jedné písničce se zpívá:

„Jak je to s pravdou?
S pravdou se šetří, možná proto, aby zbyla,
je flekatá jak dalmatin, je černobílá,
chudák holka s dechem nestačí.“

A já si říkám, jak je to vlastně s pravdou?

Napadá mě, že než my dospěláci vyneseme svůj jasný názor, svůj rozsudek jak je něco správně, měli bychom se chvilku zastavit a popřemýšlet, zdali je to tak doopravdy. Zamyslet se, jestli máme o problému dost informací a jestli my sami nejsme přesvědčeni o něčem trochu jiném. Zda si za svojí pravdou opravdu stojíme.

Musím se přiznat, že právě Honzík mě přivedl k otázce „Jak je to vlastně s tou pravdou?“

A co vy, jak to máte s pravdou? Existuje vůbec?